Historie města

Kapitoly:

Prehistorie
Středověk
Novověk
20. století

Prehistorie

     Nejstarší osídlení na území Otrokovic je doloženo ojedinělými nálezy štípané industrie již z období paleolitu. Kosterní pozůstatky mamuta a pratura dokládají, že k migračnímu koridoru velké zvěře táhnoucí podél řeky Moravy se koncentrovala lovecká sídliště pravěkého člověka.
    V průběhu neolitické revoluce se úrodné úvaly staly vhodným místem pro první zemědělce. Velké sídliště z této doby bylo nalezeno při nedávném archeologickém záchraném výzkumu v souvislosti se stavbou silničního obchvatu ve trati Chmelín ve východní části katastru Kvítkovic. Jedná se o doklady datované mezi lety 6 000-5 000 př. Kr., tedy o tzv. kulturu lidu s lineární keramikou patřící do staršího neolitu. Mezi nálezy nechybí pozůstatky kůlových domů, keramických pecí, nádob a zásobních jam na obilí. Ke stejné kultuře patří již dříve prozkoumané sídliště ve trati Bařinky, kultuře s moravskou malovanou keramikou pak sídliště v lokalitě Jaříč (obě na katastru Otrokovic). I v eneolitu pokračovalo osídlení v polykulturní lokalitě Chmelín, která přímo souvisí se sousedním nalezištěm Malenovice-Mezicestí.
     Doba bronzová byla zjištěna nálezy v části Terezov a v Kvítkovicích (bronzová dýka patřící unětické kultuře a sídliště věteřovské kultury). V Buňově byl odkryt žárový hrob z doby kultury popelnicových polí a v lokalitě Chmelín vrstva sídliště z téže doby, s významnými nálezy bronzových předmětů a kadlubu na odlévání těchto výrobků. K nejzajímavějším objevům v rámci celého zlínského regionu patří pohřeb tří jedinců uložených v sídlištní jámě, záhadný druh nálezů představovaly také části lidských koster, uložených nebo pohozených v běžných sídlištních objektech. V katastru Kvítkovic byla také dříve nalezena unikátní zoomorfní nádobka ve tvaru pasoucího se berana.
      Pohřebiště z doby halštatské je doloženo na katastru Otrokovic, sídliště pak na katastru Kvítkovic. Sídliště Keltů z doby laténské s pozůstatky typické keramiky se našlo na Chmelíně. Až do doby římské procházela podél Moravy hlavní větev tzv. Jantarové stezky, spojující Baltské pobřeží se severním Jadranem, která zásobovala Středomoří touto surovinou oblíbenou jako šperk, léčivo nebo invokační kuřidlo.
      Z doby staroslovanské neboli hradištní pochází birituální mohylník prozkoumaný ve 30. letech 20. stol. na jv. svahu vrchu Tresný, již na sousedním katastru Žlutav. Bylo zde otevřeno 20 mohyl s hroby velkomoravských bojovníků a bohatou záhrobní výbavou.

zlutava.jpg, 55kB
Ukázka nálezů z významného staroslovanského mohylového pohřebiště pod Tresným, ve kterém se pohřbívalo podle pohanského ritu.

nahoru

Středověk

     Nejstarší písemná zmínka o Otrokovicích pochází z listiny olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka historiky datované mezi léta 1141 a 1142. Vesnice uvedená v latinském textu jako „Otrocouicih“ patřila zčásti k majetku přerovské velkofarnosti (archipresbyteriátu) a patří tak mezi nejstarší osady na Moravě. Zajímavé je, že archeologicky máme v téže době doloženo osídlení i v lokalitě Chmelín, které po sedmi tisíci letech své nepřetržité existence teprve krátce poté natrvalo zaniká.
      V první pol. 14. stol. Otrokovice přešly do světských rukou a staly se součástí tečovického panství v držení vladyků z Tečovic (s erbem ostruhy), jehož centrem byla tečovická tvrz stávající na východ od tamnějšího farního kostela sv. Jakuba Většího. Podle zápisu do zemských desk v roce 1350 prodali bratři Milíč, Racek a Buň z Tečovic své dominium Čeňkovi z Bechyně (s erbem zavinuté střely). Pod jménem kněze Milíče z Tečovic se s velkou pravděpodobností ukrývá postava významného předchůdce české náboženské reformace známého více pod svým akademickým jménem Jan Milíč z Kroměříže. Interpretací pramenů můžeme jako jeho možné rodiště určit tvrz v Tečovicích nebo dvorec Buňov na území dnešních Otrokovic.
      Roku 1360 se Milíč stal kanovníkem v Praze a rádcem Karla IV. Později se vzdal svého zajištěného postavení a hlásal obrodu církve, kritizoval její bohatství, svatokupectví a korupci. Pečoval o duchovní potřeby nejchudších a zavržených, bojoval např. i proti prostituci. V hlavním městě království založil první centrum české reformace zvané Jeruzalém, byl několikrát obviněn z hereze, ale díky ochraně císaře nikdy nebyl odsouzen.

Teczowicz.jpg, 12kB Jan-Milic.jpg, 37kB
Jan Milíč z Kroměříže na obraze Alfonse Muchy z cyklu Slovanská epopej. Výjev zobrazuje zbořeniště pražského nevěstince "Benátky".

   Za Čeňka z Bechyně došlo ke sloučení tečovického a malenovického panství v jeden celek, jehož centrem se stala tvrz v Malenovicích. V roce 1356 přechází spojené dominium do držení moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského, který na místě tvrze nechal postavit plášťový hrad. V zeměpanských rukou zůstává až do roku 1406, kdy přechází odměnou za věrné služby do majetku přívržence markraběte Jošta Heralta st. z Kunštátu (erbu horních tří pruhů). Ten jej brzy prodává rodu ze Šumvaldu (s erbem žerotínského lva).
    Hynek ze Šumvaldu stál v husitských válkách na straně krále Zikmunda a v jeho řadách padl v roce 1420 v krvavé bitvě pod Vyšehradem. Katolické panství v neklidném Pomoraví se stalo brzy objektem zájmu moravské kališnické šlechty a roku 1427 se Malenovického hradu načas zmocnil Smil z Moravan (s erbem landštejnské růže). Zboží se sice poté vrátilo nazpět do držení rodu ze Šumvaldu a odtud věnem rodu z Lichtenburka (erbu ostrví), ale chudší o zpustlé vsi Kračenovice a Kozinec.
    Z této doby známe dopodrobna právní spor vedený na půdě úřadu olomouckých zemských desk o malenovické panství mezi pány z Kunštátu a pány z Lichtenburka odehrávající se na pozadí tzv. uherských válek zuřících mezi konfesně znepřátelenými tábory utrakvistického krále Jiřího z Poděbrad a uherského panovníka Matyáše Korvína. Faktem je, že malenovické dominium a s ním i Otrokovice a Kvítkovice byly v této době v držení katolických Lichtenburků a patrně značně trpěly válečnými útrapami. Za uherských válek zaniká ves Buňov a poprvé se připomíná otrokovický a kvítkovický fojt, jakožto vrchní představitelé obou obcí.
    V roce 1492 bylo panství prodáno Vilému Tetouru z Tetova, majiteli Zlína a veliteli proslulé „černé roty“ ve službách krále Matyáše Korvína. Za vlády tohoto rodu s erbem tří vlčích zubů byl mezi Otrokovicemi a Tlumačovem založen velký rybník a celé panství bylo zvelebeno v duchu nových renesančních názorů na úspěšné hospodaření.

nahoru

Novověk

    V 70. letech 16. stol. se vydělily Otrokovice jako samostatné panství s centrem v nově vybudované otrokovické tvrzi a jeho novými majiteli se stali Kokorští z Kokor (s erbem lva na hradbě). Toto menší dominium tvořila ves Otrokovice s tvrzí, dvorem, pivovarem, mlýny a rybníky, vsi Kvítkovice a Sazovice, dvůr Buňov a příslušné lesy a pozemky; mimo panství pak zůstal svobodný dvůr Pšovických z Mukoděl v Otrokovicích. Důležitým pramenem pro poznání místních dějin se stává od konce 70. let vedená Gruntovní kniha.
    Od roku 1610 vládnou na Otrokovicích Cedlarové z Hofu, luteránští majitelé Zlína. Po porážce protestatntů v osudné bitvě na Bílé hoře v roce 1620 přichází konfiskace a předání majetku ke krytí věřitelských pohledávek do správy Podstatských z Prusinovic. Roku 1624 jsou odtud vypovězeni protestatntští predikanti a zaniká také zdejší bratrský sbor. Od Podstatských přechází panství v roce 1641 do majetku rodu z Althanu a zároveň se z Kvítkovic vyděluje svobodný dvůr rytířů Ronů z Leskovce. Již brzy jsou však Otrokovice prodány Janu hraběti z Rottalu, krvavému katu valašských povstalců a jejich samostatné dějiny končí připojením k napajedelskému panství.
    Třicetiletá válka zasáhla strategicky položené Otrokovice hned několikrát. V roce 1620 tudy táhli katoličtí Poláci, 1626 vojska Mansfeldova, ve 40. letech pak střídavě protestantští Švédi a císařské oddíly. Od roku 1658 byl veden urbář, který nám poskytuje mnoho informací o sociální struktuře jednotlivých vesnic napajedelského panství a zachycuje povinnosti poddaných vůči vrchnosti. V Otrokovicích bylo tehdy celkem 42 usedlostí, z nich 18 půllánových, 1 čtvrtlánová a 23 chalupnických. V Kvítkovicích bylo celkem 28 usedlostí, z nich 26 půllánových a 2 chalupnické.
    Podle jistých indícií zůstalo po Třicetileté válce v Otrokovicích až 30 usedlostí pustých. V roce 1663 zde zase drancovali Turci, přičemž z Kvítkovic byli odvlečeni do otroctví tři poddaní. Od roku 1677 je zaveden nový systém vedení poddanských povinností v tzv. Lánovém rejstříku, který udává pro otrokovické i kvítkovické pozemky 1. a 2. bonitní třídu. V roce 1687 byly obě obce přefařeny od Tečovic do Napajedel, kde byla patrně zřízena i škola. A opět tudy táhla vojska: roku 1683 nepřátelští uherští Kuruci a poté polské vojsko krále Jana III. Sobieského na pomoc Turky obležené Vídni, na počátku 18. stol. znovu Kuruci. V roce 1697 zanikl svobodný dvůr v Kvítkovicích. Z počátku 18. stol. máme poprvé doložen počet obyvatel v obou obcích: Otrokovice měly 305 obyvatel (z toho 198 selského stavu), Kvítkovice 196 (124 selského stavu).
    V Otrokovicích byly v 17. stol. dva rybníky, Jezerný a Zámecký a jeden mlýn (později zvaný Horní); v Kvítkovicích jeden rybník zvaný Trestný. V obou obcích byla také panská hospoda. Velký požár postihl Otrokovice v 60. letech 18. stol., v dalším desetiletí přišly povodně a dobytčí mor, roku 1741 obsadily panství Prusové, v roce 1763 vojsko knížete Lichtenštejna a za napoleonských válek zde pobývali Francouzi i Rusové. Řemesla z Otrokovic i Kvítkovic patřila ke sdruženým cechům v Napajedlích: roku 1752 krejčovský, později zámečnický, kovářský, stolařský, sklenářský, bednářský, pekařský, pernikářský, kominický a klempířský.

Zamecek-Oce.jpg, 44kB
Lovecký zámeček v Otrokovicích na staré fotografii.

    Poslední majitelkou panství z rodu Rotálů byla Marie Anna provdaná za Quidobalda hraběte z Dietrichštejna. Za jejího života došlo ke stavbě velké barokní sýpky v místech staré tvrze, která zaniká. Zda bylo její kamenné zdivo použito ve stavbě sousedního loveckého zámečku (což se zdá pravděpodobné) nebo zda byla do základů zbořena nevíme. V roce 1767 zdědila napajedelské dominium Marie Terezie hraběnka z Monte l´Abbate provdaná za Jana L. Kobenzla, po ní se stala majitelkou Františka hraběnka z Fünfkirchenu a její manžel Jiří hrabě ze Stockau. Asi od roku 1805 měly Otrokovice vlastní školu, nejdříve se vyučovalo v soukromém domě a po roce 1810 ve zvláštní školní budově adaptované z přízemního domu. Počátkem 19. stol. vznikl také druhý otrokovický mlýn zvaný Dolní. Roku 1824 měly Otrokovice již 126 obydlených domů, z toho 11 půllánových a 14 čtvrtlánových gruntů, většinou již hanáckým způsobem postavených z cihel, s dřevěnými stodolami, krytých došky nebo nověji taškami. Mimo to panský dvůr se sýpkou a loveckým zámečkem, dům pro důstojníky, hostinec a dva mlýny. V Kvítkovicích bylo tehdy 55 obydlených domů, z toho 23 půllánových a 4 čtvrtlánové grunty, dům pro důstojníky, starý dvůr a škola. Počet obyvatel v roce 1843: v Otrokovicích 804 a v Kvítkovicích 363.
    Revoluční význam pro budoucnost Otrokovic mělo vedení páteřní železniční trati Severní dráhy císaře Ferdinanda (KFNB) z vídeňského Severního nádraží do hlavního města polské Haliče Krakova přes jejich katastr. První vlak z Břeclavi do Přerova zde projel 18. 7. 1841. O sedm let později byla definitivně zrušena jak robota tak i patrimoniální správa; obě obce se staly součástí soudního okresu Napajedla a okresního hejtmanství Uherské Hradiště. Roku 1859 byla zřízena otrokovická farnost, roku 1868 otrokovická radnice. V roce 1866 byla obec obsazeny Prusy a postižena následnou epidemií cholery. Nový majitel napajedelského velkostatku Aristides Baltazzi se rozhodl věnovat převážně chovu koní, čemuž sloužil i otrokovický dvůr a přilehlé pastviny.

nahoru

20. století

      Další události již začínaly vážně měnit dřívější venkovský charakter otrokovické obce. V roce 1889 byla na návsi otevřena nová budova školy, roku 1882 zastávka vlaku na 155. km nyní již dvoukolejné trati a 8. 10. 1899 byla uvedena do provozu přípojná trať Otrokovice-Zlín-Vizovice, nejdříve v držení akciové společnosti, později státní. V roce 1910 byl ustaven poštovní úřad, vznikají nejrůznější spolky a organizace. Od roku 1906 byla z přírodního meandrovitého do přímého toku regulována řeka Morava (za vzniku četných slepých ramen) a při jejím soutoku i Dřevnice, dříve často škodící povodněmi.
     V roce 1894 byla v nedalekém Zlíně založena zprvu nenápadná obuvnická firma sourozenců Baťových, která se pod vedením Tomáše Bati brzy stala prosperujícím podnikem, jenž se značně rozmohl za válečné konjunktury prvního světového konfliktu a přes krátkou poválečnou krizi se udržel v čele rostoucího zlínského obuvnického průmyslu. Po obecních volbách roku 1923 se Tomáš Baťa stal starostou Zlína a obklopen schopnými spolupracovníky v oblastech obchodu, technických inovací, sociálního inženýrství a architektury iniciátorem unikátního projektu továrního města v zahradách. V roce 1929 koupil od zadlužené majitelky napajedelského velkostatku Marie Baltazziové pozemky na levém břehu řeky Moravy a rozhodl o vybudování satelitního města podle osvědčeného zlínského vzoru.
     V té době byl v Otrokovicích jediný větší průmyslový podnik: závod na výrobu obuvi s koželužnou „Olga“ Vojtěcha Chluda založený roku 1927 nedaleko nádraží. Výstavba nových ulic postupně zvětšovala intravillán obce. Stavělo se podél hlavní silnice v okolí nové Sokolovny z roku 1925 (Horní Podluží), směrem ke Kvítkovicím a Napajedlům a kolem nádraží; zde v roce 1926 vznikl první hotel v obci: hotel Bayer. Roku 1928 proběhla elektrifikace v Otrokovicích, v roce 1934 v Kvítkovicích. Od roku 1922 byla v Otrokovicích měšťanská škola, v roce 1925 zde byl postaven pomník padlým ve světové válce, Kvítkovice si roku 1920 zřídily vlastní hřbitov.
     Práce na budování nového továrního sídliště podle regulačního plánu F. L. Gahury se rozběhly již v roce 1930, kdy bylo z oblasti Bahňáku přesunuto na druhý břeh řeky Dřevnice rok staré letiště, ale záplavy na podzim stavbu přerušily, zatopily celý prostor a odnesly materiál v hodnotě několika milionů Kč. Tehdy bylo rozhodnuto zvýšit a zabezpečit celý terén splavováním kopce Tresného na protilehlém břehu Moravy. Unikátním způsobem byla nahoru potrubím hnána voda a zemina pak 800 m dlouhým vysutým dřevěným korytem splavována přes řeku do připravených ploch, kde postupně vysychala. Kolem celého areálu byla vybudována protipovodňová hráz (dnešní ulice Karla Čapka), výška terénu stoupla o 2 (někde až 4) metry a došlo k přemístění asi 3 mil. m3 zeminy. Roku 1931 byly vybudovány komunikace a železniční vlečka a v dalších třech letech pak postaveno celkem 74 výrobních a skladovacích objektů pomocných provozů firmy Baťa pod vedením ředitele otrokovické pobočky Josefa Hlavničky. Kvůli snadné dostupnosti užitkové vody z obou řek a železniční a výhledově i vodní dopravy se zde soustředily koželužny, sušárny, úpravny a barvírny kůže a plsti, klihárna, mydlárna, papírna a lepenkárna, pila, bednárna, stolárna a sklady, prádelna a tkalcovna, výroba punčoch a umělé kůže, elektrárna, vodárna, rafinerie olejů, tepelná centrála, vápenka, dočasně lom a cihelna.

bata-logo.jpg, 13kB
Světoznámé logo "Baťa" vytvořil valašský výtvarník Jan Kobzáň

     Zároveň s továrnou bylo budováno nové zaměstnanecké sídliště ve stylu zahradního města. Zatímco výrobní provozy se soustředily mezi hlavní železniční trať a vlečku, obytná část vyplnila prostor západně až k nové hrázi. Jako první byly postaveny typické baťovské domky v několika variantách z neomítaných i omítaných červených cihel a několik atypických ze dřeva. Do roku 1935 jich celkem bylo postaveno přes 250. Následovala výstavba Obchodního domu, koupaliště (1934) a Společenského domu s hotelem, restaurací, společenskými sály a kinem (1936). Krátce po slavnostním otevření této významné stavby ve stylu čistého konstruktivismu postavené podle projektu V. Karfíka ji navštívil i prezident Dr. Edvard Beneš.

Batov.jpg, 127kB
Letecký pohled na Baťov ve výstavbě. Vidět je Společenský dům, obecná škola a kolonie zahradních domků.

     V roce 1934 byla poblíž letiště zahájena stavba továrny na výrobu letadel (Zlínská letecká a.s.), jejímž nejdůležitějším předválečným projektem se stal dvoumístný motorový letoun Z-XII. Pokračovalo se v regulaci řeky Dřevnice a mezi lety 1934-1937 byl vybudován Baťův plavební kanál, jehož severní konec tvořil otrokovický přístav u elektrárny v místech tzv. Staré kolonie. Zde se od zahájení provozu na podzim 1938 z lodí vykládalo hnědé uhlí přivážené z dolů u Ratíškovic. Mezi Rohatcem a Otrokovicemi kanál tvořil dvě samostatné části, zbytek byl veden prohloubeným korytem Moravy a u ústí i Dřevnice. Mimo vodní dopravy sloužil i k zavlažování a dalším vodohospodářským účelům.
     S výstavbou nové čtvrti nazvané Baťov počet obyvatel brzy dosáhl šetinásobku (1921-1382 obyvatel; 1938-8002 obyvatel). V roce 1933 byla otevřena ve starých Otrokovicích nová budova Masarykovy měšťanské školy, ale už v letech 1935 a 1938 musely být pro děti nových obyvatel postaveny obě budovy tzv. pokusných škol přímo na Baťově. Brzy přibylo i odborné školství zaměřené na obory související s baťovským průmyslem, které také získalo vlastní budovu. Roku 1935 pak byly Otrokovice i Kvítkovice přidělěny k novému politickému a soudnímu okresu Zlín. V červnu 1939 byl nový název přijat oficiálně i pro celou obec, ale okupace a brzy i válka celý slibný vývoj zastavila.

skoly.jpg, 26kB
Typické příklady meziválečné funkcionalistické architektury: pokusné školy na Baťově. Vyšší měšťanská škola vpopředí, vzadu obecná škola.

     Výroba v otrokovických a zlínských závodech však pokračovala pod dohledem nacistů a v zájmu jejich plánů dál. V Baťově to byla především výroba cvičných letadel a provoz zdejšího letiště; do všech podniků byly dosazeni němečtí správci. Strategická důležitost průmyslu zlínské aglomerace (Zlín, Otrokovice, Napajedla) pro válečné hospodářství Třetí říše neunikla ani českým vlastencům, z nichž mnozí se zapojili do odbojové činnosti, za niž často zaplatili životem. Mnoho občanů odešlo do zahraničí, aby se zde mohlo aktivně podílet na boji s nenáviděným fašismem. Mezi členy západního odboje vyniká osobnost Josefa Valčíka, rodáka ze Smoliny u Valašských Klobouk, zaměstnaného v letech 1934-1936 a 1938-1939 v otrokovických koželužnách, člena paradesantní skupiny Silver A a (možná) účastníka atentátu na jednoho ze strůjců holocaustu a „kata českého národa“ Reinharda Heydricha v Praze. Jako další uveďme rtm. čs. letectva Otakara Odstrčilíka a radiotelegrafistu Františka Šeda, kteří padli v boji. Z východního odboje to jsou letecký konstruktér Jaroslav Lonek a pilot Jan Vycpálek, oba byli popraveni po svém vysazení na území protektorátu a odhalení gestapem. Z domácího odboje to byla mj. na letišti působící zpravodajská skupina Mochov a místní velitelství Obrany národa; obě organizace byly zničeny v roce 1941. Docházelo k častým sabotážím a nacistický teror se mnohdy obracel proti nevinným občanům. Všichni otrokovičtí Židé zmizeli v pekle vyhlazovacích táborů Velkoněmecké říše. Od roku 1943 se aktivizovala odbojová organizace Rady tří a na jaře 1944 byla v oblasti z Londýna vysazena paradesantní skupina Clay s vysílačkou Eva. Od začátku roku 1944 zahájila činnost komunistická organizace Naše pravda, na přelomu let 1944 a 1945 se v oblasti objevily skupiny I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova a v okolí Žlutav sovětská paraskupina „Bohuš“.
     Osvobození obou obcí proběhlo bez boje ráno 3. 5. 1945 příchodem Rudé armády od jihu. Šlo o oddíly 40. armády 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského; po pravém břehu Moravy zároveň ve společném svazku postupovala 4. rumunská královská armáda. V oblasti Skalky a Terezova však poté došlo k tvrdému střetu s německým dělostřelectvem, které zde mělo krýt pravé křídlo ustupující skupiny armád Střed generála polního maršála Schörnera. K dalšímu postupu na sever pak došlo až po potlačení odporu 6. 5. 1945 a ještě den nato byla svedena bitva o Břest.
     Moc v obcích nové, tzv. třetí republiky převzaly Revoluční národní výbory a Národní gardy se zastoupením povolených politických stran tzv. Národní fronty s převahou komunistů, obnovovaly se zničené mosty, poškozené železnice a v podnicích firmy Baťa byla ihned zavedena národní správa. Následovalo nové pojmenování ulic v tovární čtvrti, které byly dříve pouze očíslované a 24. 10. 1945 znárodnění všech Baťových závodů na základě prezidentských dekretů. V dubnu 1946 byl Otrokovicím vrácen jejich původní název.
     Po volbách v roce 1946, kdy v Otrokovicích (44,8 %) i Kvítkovicích (34,9 %) stejně jako v celé republice zvítězili komunisté, směřoval vývoj nezadržitelně k jejich převzetí veškeré moci. Po konsolidaci stalinistické totality se přikročilo i v Otrokovicích ke změnám. Od počátku roku 1949 byl národní podnik Baťa přejmenován na Svit a obě obce se staly součástí Gottwaldova. Jeho koncepce decentralizované průmyslové aglomerace podél toku řeky Dřevnice od architekta Jiřího Voženílka vycházela z představ tvůrce pásového města „socgorodu“ N. A. Miljutina a byla také zčásti realizována. Celkově ovšem tato vize nemohla být v podmínkách temných 50. let uskutečněna a v letech 1954-1960 byly obě obce opět samostatné. Nakonec došlo k jejich politickému sloučení v Otrokovice-Kvítkovice a povýšení na město v roce 1964 zřízením Městského národního výboru Otrokovice. Z krátkého spojení Gottwaldova a Otrokovic zůstala zachována jenom společná síť městské hromadné dopravy: v listopadu 1950 začaly jezdit trolejbusy ze Zlína do Kvítkovic, od roku 1952 až k nádraží. Nové město se pak v srpnu 1968 stalo kulisou pro postupující sovětské tanky Jižní (maďarské) skupiny vojsk v tzv. Operaci Dunaj, směřující k potlačení slibného demokratizačního vývoje v Československu.

srpen1968.jpg, 51kB
Sovětský tank T-55 na kvítkovické křižovatce v srpnu 1968.

     Obytná výstavba na Baťově/Bahňáku pokračovala po válce bytovými domy z režných cihel s charakteristickými domovními znameními ve stylu nastupujícího socialistického realismu; v 50. letech vzniká tzv. Moravanské sídliště u nádraží a na jejich konci první panelové sídliště u Moravy. V 60. a 70. letech vzniká ve dvou etapách (1963-1967, 1969-1978) podle projektu F. Rozhona sídliště Trávníky s deskovými, věžovými, řadovými a bodovými panelovými domy pro téměř 7000 obyvatel, vlastní školou a dalšími objekty vybavenosti. V letech 1971-1975 vzniká sídliště deskových domů Štěrkoviště od M. Totuška. V oblasti individuální výstavby vznikají lokality Újezdy (od 70. let) a Nivy (80. a 90. léta). Před rokem 1977 je započato s asanací staré návsi a zdevastovaných památek sýpky a loveckého zámečku; od tohoto roku vzniká sídliště Střed. V roce 1975 dochází k reorganizaci školství a Gymnázium (2. střední škola v Otrokovicích) vzniklé roku 1966 získává vlastní budovu.
     V oblasti průmyslu byly postaveny v původním zlínském funkcionalistickém stylu mj. nové budovy spodkové (1951) a vrchové (1961) koželužny a regenerační stanice na Kučovaninách (1953). V letech 1966-1972 vzniká na ploše 17 ha mezi nádražím a letištěm podle projektu architekta P. Jandery pneumatikárna Rudý říjen vyrábějící automobilové pláště pod tradiční značkou Barum (Baťa-Rubena-Matador). V roce 1976 je dobudována industriální ikona města - teplárna se dvěma charakteristickými komíny a téhož roku je veřejnosti představen nejlepší výrobek otrokovického leteckého průmyslu, slavný akrobatický letoun Z-50 L.
    Na sklonku období "posrpnové" normalizace v roce 1988 byla jako součást rozestavěného centra otevřena poliklinika. Po listopadové revoluci pokračovala výstavba náměstí 3. května: roku 1993 je otevřena nová radnice, v roce 1995 vysvěcen kostel sv. Vojtěcha, který od té doby tvoří jednu z jeho dominant. Stavba kulturního domu byla zprovozněna po dlouhé době až v listopadu 1997 pod názvem Otrokovická Beseda; v témže roce postihly Otrokovice katastrofální povodně, zasažen byl zejména Bahňák. Vedle dalších následků tak byla zejména zmařena možnost prohlášení baťovské čtvrti za městskou památkovou zónu. Celá inundační oblast byla následně vybavena moderními protipovodňovými stavbami, od roku 1999 pokračuje výstavba víceúčelových domů na náměstí, které tak postupně získává charakter moderního městského centra. Značný význam má také v roce 2000 dokončená modernizace železniční trati a nádraží, tvořícího nyní důležitý dopravní uzel na jednom z hlavních evropských koridorů.

nahoru


Poslední aktualizace: 1. 6. 2017

©

design & texts František Ovesný
 
Terra-Moravia.jpg, 5,5kB